O knize: rok / Halvorsenovi jsou smutní po ztrátě Kayi a Keldy. Torstein, sužovaný vinou, se modlí za vysvobození z možnosti slyšet hlasy z minulosti, ještě netuší, že jeho modlitby budou vyslyšeny, ale ne nebem. Roald, který Keldu miloval, nakonec ztrácí smysl života: hlas jeho otce, za kterého Roald bojoval a mstil se, jeho oběti nepřijímá. Bylo to všechno marné? A pro co teď žít, za co bojovat? Mezitím se k Omgangu blíží dva cestovatelé, které spojuje stejná nit osudu. A s každým krokem valkýru stále těsněji obklopují zlé a naštvané stíny. A volají stále hlasitěji: pojď, pojď... Co ONI chtějí? Zničte celý svět, pomstěte se celému lidstvu a především jí, Valkýře, která byla zachráněna, když měla zemřít s NIMI. Vždyť je to právě ona Tóra, kterou osm set let pronásledovali duchové jejích sester... V Omgangu, poblíž prokletého oltáře, kde byly upalovány čarodějnice, se Kelda konečně dozvídá celou pravdu. Čarodějky zemřely, ale jejich křik stále zní a zní ve fjordech. Volají lidi jako Thorstein a Roald a předstírají, že jsou jim blízcí, aby si všechny podmanili a zničili svět. Aby pomohla svým přátelům a osvobodila nešťastnou Toru z jejího prokletí, bude muset Kelda, svobodná a nezávislá na hrozných a svůdných hlasech, zpívat. Ale není tak snadné překřičet tisíc rozhněvaných čarodějnic, když na vás najednou zaútočí, aby vás uškrtily a připravily o váš hlas. A přesto v tomto boji Kelda a Tora zvítězí a zničí oltář. Nyní se můžete vrátit domů... Tam Kelda hází Thorsteinův talisman z břehových oblázků a Roaldovu brož s bílou perlou do oceánu, protože v nich, vycházejících z moře, jsou stále útržky prokleté vzpomínky. Oceán tak pohlcuje bolest a utrpení těch, kteří volají ozvěnu. A ať volají sebevíc, neuslyší nic jiného než sami sebe. A je to tak. Koneckonců, minulost je k zapamatování, ale ne k životu. Minulost je mrtvá. Ti, kteří spí v zemi nebo odpočívají na dně moře – nezaslouží si mír? Zaslouží si to. Není třeba je rušit.